Význam krve, jakožto životodárné tekutiny si lidé uvědomovali již před dávnými dobami, kdy si všimli, že ztráta krve vede ke ztrátě života. Léčba pomocí krve a s ní související dárcovství a krevní transfúze má tedy dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se podívat na některé zajímavé momenty společně.
Prvotní záznamy o významu krve se dochovaly již ve starověku, kdy starořecký filozof Empedoklés (493-433 př. n.l.) zmínil souvislost krve a života jako neoddělitelných součástí lidského bytí. Lidé považovali krev za zázračnou tekutinu s nadpřirozenými vlastnostmi a měli ji za všemocný lék, který jim pomůže v omlazení organismu. Filosof Aristoteles se domníval, že v krvi sídlí emoce člověka. Jejím úkolem tedy bylo udržovat v těle rovnováhu a vyživovat jednotlivé orgány. Je známo, že Římané často pili krev umírajících gladiátorů, aby tak získali jejich sílu a odvahu. I papež Inocenc VIII. se v roce 1492 léčil pomocí krve mladíků, kterou pil.
První krevní transfuze
Slovo transfúze se skládá ze slovního základu trans (jež vyjadřuje přenos či směřování krve z jednoho organismu do druhého) a přípony fúze, vyjadřující vzájemné spojení krve ze dvou různých organismů v jednom společném krevním řečišti.
V polovině 17. století se v Anglii a Francii objevily první úvahy o tom, že transfúze krve by se mohla stát tím správným prostředkem k nastolení rovnováhy „životních šťáv“ v těle pacienta. Věřilo se také, že pomocí transfúze lze ovlivnit povahu člověka. Měla tedy primárně sloužit ke změně nevhodných povahových vlastností, odstraňování záchvatů šílenství a ke zklidňování agresivních osob – nikoli tedy k záchraně života, se kterou je v dnešní době spojována především.
O vlastní infúzi a transfúzi krve se ale mohlo hovořit až s objevem krevního oběhu, o který se zasloužil Angličan William Harvey právě v 17. století. První úspěšný převod krve pak provedl ve druhé polovině tohoto století anglický fyziolog Richard Lowel, který ho provedl na dvou psech, kdy spojil krční tepnu psa–dárce, s krční tepnou psa-příjemce stříbrnou trubičkou. Tímto výzkumem se také snažil zjistit, zda přenos krve způsobí i změnu povahových vlastností psů. V roce 1667 provádí lékař Edmung King další pokusy přenosu krve na zvířatech – volí tele a ovci, ovci a psa a jehně a lišku. Mezi anglickými a francouzskými lékaři bují rivalita a roku 1666 se francouzský lékárník Claudie Perraul pokusí provést transfúzi mezi dvěma psy – jde však o neúspěšné pokusy.
První ověřenou a technicky úspěšnou transfúzi pak provádí další Francouz – matematik, astronom, lékař a filozof Jean-Baptist Denis v roce 1667. První pokusy jsou prováděny na zvířatech, čímž pádem se zdokonaluje způsob propojení dárce a příjemce. V témže roce je proveden první pokus transfúze krve ze zvířete na člověka, kterou označí jako úspěšnou. Postupně je pak tento způsob přenesen z laboratoře do lékařské praxe.
19. prosince 1667 však provede tento lékař zákrok u pacienta, který trpí opakovanými záchvaty šílenství. Lékař se domnívá, že pacienta lze vyléčit právě objevenou novou metodou, která by mohla vést k jeho vyléčení. Provede tedy transfúzi krve z telete do pacienta za přítomnosti vědců a řady významných osobností Paříže. 24. prosince 1667 pacienta navštíví kněz a prohlásí ho za duševně zdravého. Bohužel, pacientovy záchvaty se vrací a Denis se rozhoduje k další transfuzi. O den později jeho pacient umírá. V lednu 1668 je lékař obviněn z usmrcení, ale soud ho nakonec osvobodí. Nicméně tyto neúspěchy vedou k tomu, že v dalších letech jsou pokusy s transfúzemi krve v Anglii, Francii a Itálii zakázány.
Pokrok v oblasti transfúze
Nový zájem o transfúze nastává na začátku 19. století, kdy se tohoto tématu s velkou vědeckou erudicí ujímá profesor porodnictví a fyziologie James Blundell. Ten také vydává v roce 1824 knihu o transfúzi krve, ve které zdůrazňuje, že krev lze převádět pouze z člověka na člověka. Po tomto objevu byla provedena celá řada úspěšných transfúzí, nicméně u některých pacientů se stále projevovaly nepříznivé reakce na přijatou krev, které končily i smrtí.
Teprve na počátku 20. století objeví biolog Karl Landsteiner řešení tohoto problému – stojí totiž za objevem krevních skupin a zjistí, že pokud má dárce jinou krevní skupinu než příjemce, dochází v pacientově těle k nepříznivým reakcím. V roce 1941 je pak objeven krevní Rh faktor, a tím jsou dovysvětleny další neúspěšné či komplikované přenosy.
Je zajímavé, že kompatibilita základních krevních skupin pro přenos plasmy je přesně opačná, než je tomu u přenosu krve.
V dnešní době nepředstavuje dárcovství krve či darování plasmy žádná rizika a dárci i příjemci si tak mohou být jisti, že ani kapka této životodárné tekutiny nepřijde nazmar.
